Základní informace o diabetu a jeho léčbě

Diabetes mellitus neboli cukrovka je chronické onemocnění metabolismu cukrů způsobené buď poruchou tvorby inzulinu ve slinivce břišní nebo neschopností organizmu dostatečně využít vlastní inzulin. Projevuje se zvýšenou hladinou cukru (glukózy) v krvi. Zároveň však postihuje i hospodaření s ostatními živinami a ovlivňuje tak celkově přeměnu látek v organismu.

Napodobit způsob, jakým zdravý lidský organismus hospodaří s glukózou (jednoduchým cukrem), je velmi obtížné. Aby cukr mohl vstoupit do buňky a uvolnit energii, je zapotřebí inzulin. Jeho produkce stoupá po každém jídle, klesá při každé fyzické námaze - a to velmi rychle a přesně v takovém množství, jaké v danou chvíli tělo potřebuje. U pacientů s diabetem jsou tyto pochody narušeny. Buď inzulin chybí vůbec (jako je tomu u diabetu 1. typu), anebo jsou buňky vůči němu rezistentní – necitlivé (u mnohem častějšího diabetu 2. typu). Lidé s diabetem 2. typu zpočátku mají inzulinu dost, ale jejich tělo na něj neodpovídá tak, jak by mělo. Cukrovka je chronické postupující onemocnění a tak rovněž u těchto nemocných pomalu dochází k zániku buněk, které inzulin produkují. Začít s léčbou inzulinem je tedy často nutné i u nich.

Přítomnost cukru v krvi se nazývá glykémie. Hodnoty glykémie se měří a uvádějí v jednotkách zvaných milimol na litr (mmol/l).


Rozlišujeme dva základní typy diabetu:

Diabetes 1. typu

Diabetes 1. typu se obvykle objevuje u mladých lidí a dětí (i když to není absolutně platným pravidlem). Většinou se projeví do 40 let. V poslední době však bývá rozpoznáván občas i ve zralém věku (typ "LADA"). K diabetu 1. typu může být dědičná predispozice, ale obvykle až některé zevní faktory (např. viry, chemikálie, léky) spustí reakci těla, která v konečném důsledku vede k diabetu.

Začátek nemoci může být náhlý a dost dramatický. U tohoto typu nemoci dochází k destrukci beta buněk slinivky, které tvoří inzulin. Jakmile se nemoc projeví, začne tělo získávat energii z bílkovin a tuků i přesto, že hladina cukru v krvi je vysoká. Vedlejším efektem je, že tento proces vede k produkci ketolátek, které mohou způsobit ketoacidózu (okyselení krve) až bezvědomí a mění zápach moči a dechu.

K příznakům provázejícím onemocnění diabetem 1. typu, patří především velká žízeň, časté močení, přítomnost cukru v moči, zápach potu po acetonu, únava a výrazný pokles tělesné hmotnosti v průběhu krátké doby. Jedinou léčbou je celoživotní podávání inzulinu.

Vznik diabetu 1. typu nesouvisí s tím, je-li člověk štíhlý nebo má nadváhu. Nesouvisí ani s tím, zda měl nebo neměl v oblibě sladká jídla. Vznikne nezávisle na tom, co člověk dělal, co jedl a jaké byly jeho zvyklosti. Nikdo za něj tedy nemůže.

Diabetes 2. typu

Diabetes 2. typu vzniká nejčastěji v případech, kdy inzulin uvolněný z beta buněk slinivky břišní nedokáže organizmus a jeho tkáně efektivně využít. Málo pohybu, nepravidelné jídlo, nadměrný stres, ale také genetické dispozice výrazně přispívají ke vzniku tohoto typu cukrovky.

Dříve byl diabetes mellitus 2. typu označován jako stařecká cukrovka, protože se vyskytoval převážně u starých lidí. V dnešní době není výjimkou, kdy se objeví u lidí nad 40 let.

V začátcích onemocnění lze diabetes 2. typu léčit pouze dodržováním doporučené diety a pravidelnou tělesnou aktivitou. Obě tato opatření by měla vést v ideálním případě nejen k redukci tělesné hmotnosti, ale také k dosažení uspokojivých hladin cukru v krvi.

S vývojem onemocnění nastává situace, kdy léčba dietou nestačí. Pak je nutné přistoupit k léčbě perorálními antidiabetiky (tablety), GLP-1 agonisty nebo inzulinem. Hlavním cílem léčby diabetu je snížit hladiny cukru v krvi k doporučeným cílovým hodnotám. Pokud se to dlouhodobě nedaří, ocitá se pacient ve zvýšeném riziku vzniku a rozvoje závažných komplikací, postihujících řadu orgánů v těle a vyvolávajících závažné dlouhodobé zdravotní problémy.

Léčba diabetu

Inzulin

Inzulin je hormon, který je vylučován beta buňkami Langerhansových ostrůvků slinivky břišní a je důležitý pro normální využití glukózy (cukru) ve většině buněk organizmu. U osob trpících touto chorobou je schopnost buněk organizmu využívat glukózu snížena, což vede ke zvýšení hladiny cukru v krvi.

Inzulin je u pacientů s cukrovkou stále nejefektivnějším lékem, pokud jde o snížení vysoké hladiny cukru v krvi (hyperglykémie), a jeho správné podání (včetně adekvátní dávky) dokáže snížit jakoukoliv hladinu hyperglykémie na požadovanou cílovou hodnotu. Přestože pokrok ve farmaceutickém průmyslu přináší spoustu nových objevů a k pacientům se dostává celá řada účinných a především mnohem bezpečnějších léků, žádná tableta prozatím nedovede zkrotit neposlušné a rozvířené hladiny krevního cukru v takové míře, jako inzulin.

Klíčovou úlohou inzulinu je, aby po jídle snížil hladinu cukru v krvi. Ovlivňuje však i další metabolické děje v lidském organizmu:

  • pomáhá glukóze dostávat se do buněk
  • stimuluje ukládání glukózy v játrech
  • stimuluje produkci tuku z nadbytku sacharidů
  • stimuluje produkci bílkovin

Podle nástupu účinku a doby jeho trvání se inzulin rozděluje na:

  • rychle působící – (bolusový)
  • středně dlouze působící nebo - dlouze působící – (bazální)
  • směsi inzulinu s různou délkou působení - tzv. „premixované“ inzuliny

Abychom dokázali správně korigovat hladinu cukru v krvi, je nezbytné vědět i o tom, jakým způsobem určitý druh inzulinu působí a jak a kdy ovlivní glykémii. Nástup a trvání jejich účinku závisí nejen na druhu inzulinu, ale i na místě vpichu a individuální citlivosti.  

GLP-1 agonisté

Napodobují účinek hormonu, který lékaři označují zkratkou GLP-1 (z anglických slov gluka­gon-like peptid 1). Ten se tvoří ve střevní stěně a do krevního oběhu se dostává hlavně po jídle. Když jíte, pomáhá hormon GLP-1 kontrolovat hladinu cukru v krvi. Dělá to různými způsoby, především tím, že zvyšuje tvorbu inzulínu ve slinivce břišní. 

U lidí s diabetem 2. typu může být hladina tohoto hormonu snížena. Jednou z možností, jak hladinu GLP-1 uměle zvýšit, je do organismu dodat chybějící, moderními technologiemi vyrobený, hormon, který napo­dobuje účinky tělu vlastního GLP-1, a to umožňují právě tzv. GLP-1 agonisté. Je to tedy léčba, která je zalo­žena na principu přirozeného fungování těla. 

GLP-1 agonisté mají z hlediska léčby diabetu celou řad pozitiv­ních účinků:

  • Účinně snižují hladinu cukru v krvi díky zvýšené stimulaci tvorby inzulínu a také tím, že omezují uvolňování glukózy (cukru), která je nahromaděna v játrech.

  • Zpomalením vyprazdňování žaludku ovlivňují pocit sytosti, čímž se snižuje chuť k jídlu. Výsledkem je nižší příjem potravy až o 20 % a tím i pokles tělesné hmotnosti.

  • Příznivě působí na beta buňky slinivky – to jsou buňky, které vyrábějí inzulín. Prodlužuje se jejich životnost a tím i pro­dukce vlastního inzulínu, takže v konečném důsledku mohou pomoci zpomalit rozvoj onemocnění.

  • Léčba prostřednictvím GLP-1 analog má ještě jednu zásadní výhodu – není spojena s vyšším výskytem hypoglykemií.

Pro koho jsou GLP-1 agonisté vhodná?

Zejména pro pacienty s dia­betem 2. typu se zachovanou sekrecí inzulínu. To znamená, že nemusí být vhodná pro pacienty již léčené inzulínem. Jako nej­účinnější se jeví zahájení léčby GLP-1 agonisty krátce po zjištění diagnózy diabetu, pokud léčba jedním druhem léku (metfor­minem) nevede k uspokojivé kompenzaci diabetu. 

MAPA_11/18